Vrba bílá patří ke starým evropským léčivým
rostlinám. Již Hippokrates předepisoval
její kůru a listy na bolest a horečku. Také římský
lékař Celsus používal odvar z listů a kůry
vrby. Doporučoval tento lék především při zánětech,
horečce, zánětech horních cest dýchacích
a proti bolesti.
V roce 1828 byl jako hlavní účinná látka
vrbové kůry určen salicin a během dvou let
byla tato sloučenina izolována z tužebníku jilmového.
Její syntéza byla jedním z převratných
kroků v dějinách lékařství. V roce 1838
byla ze salicinu získána kyselina salicylová a
později i kyselina acetylsalicylová. První prostředek
proti horečce, bolesti a zánětům, který
se z kyseliny acetylsalicylové začal vyrábět,
dostal jméno aspirin podle tužebníku jilmového,
jehož starší latinský název zněl Spiraea,
odtud spirin a aspirin. Salicin je kromě vrby bílé
obsažen i v dalších druzích vrby, dále v topolu
černém a bílém, osice a tužebníku jilmovém.

VRBOVÁ KŮRA
V posledních letech se lidové léčitelství znovu
navrací k vrbové kůře, která obsahuje i další
sloučeniny, které spolu se salicinem působí
synergicky a její působení je proto mnohem
komplexnější a není tak razantní jako u léků.
Vrbová kůra snižuje horečku, působí analgeticky,
zabraňuje tvorbě krevních sraženin.
Podává se jako pomocný lék při horečkách a
bakteriální nákaze. Zmírňuje bolesti kloubů a
svalů. Přestože se jedná o vynikající přírodní
prostředek, je třeba si při jejím podávání
uvědomit, že salicyláty mohou ovlivňovat
působení léků na ředění krve, betablokátorů a
některých léků na cukrovku. Lidé, kteří mají
tyto léky předepsány, by proto měli vrbovou
kůru užívat jen po dohodě s lékařem.